Luxus od prvního do posledního okamžiku!
Vše začalo pozdně odpoledním příletem soutěžících do stověžaté matičky měst. VIP odvoz do místa soutěže si pánové náležitě užili a protože jsme měli drobný časový skluz, tak jsme se moc nezdržovali vybalováním. Nasedli jsme do PID abychom se přesunuli do Karlína, kde se konal dlouho očekáváný, skoro by se dalo říci vymodlený, koncert hvězdy světového bluesrocku, amerického kytaristy, Joea Bonamassy. Abychom nebyli na koncertě hladoví, stavili jsme se po cestě u McD na rychlé takeaway, které jsme, kupodivu, do sebe natlačili uvnitř! Čas nás neúprosně tlačil, tak jsme skočili do metra, následně do tramvaje a 15 minut před koncertem jsme už stáli uvnitř fóra Karlín, kde jsme se vyfotili u připravené fotostěny.
Před koncertem ještě Luki stíhal udělat nákup “merche”, následovaný rychlým přesunem do hlediště, kde jsme se po krátkém hledání usadili na naše sedadla.
Co říct ke koncertu? Jedním slovem paráda.
Dokonce i Peťo, který je jinak hudebně zaměřený, přiznal že tak tři až čtyři skladby ho absolutně pohltily. Wow, tomu říkám úspěch. Po koncertě jsme se zastavili na jedno obligátní pivečko. Měli jsme štěstí a usedli v restauraci Vrátnice, která se nachází nedaleko Fóra Karlín. Vzhledem k tomu, že ve Vrátnici čepují craftová piva, tak jsme se navnadili na čtvrteční Inter Beer Fest, který nesl podtitulek Czech Craft Beer Edition. Nezůstalo u jednoho! O průběhu interbeerfestovského klání si budete moci brzy přečíst v samostatné reportáži, kterou právě připravujeme.
Páteční ráno se neslo v duchu: “Hlavně se moc nenacpat jídlem”. Důvod byl jasný. Zamluvený stůl v restauraci Brasileiro – U Zelené žáby. Sluníčko vesele svítilo a tak jsme kolem poledního vyrazili na Kampu. Po krátké procházce historické Kampy jsme viděli mumraj na Střeleckém ostrově a tak jsme se přesunuli. Konaly se tam Dny Evropy. Ty byly doprovázeny programem, který neodmyslitelně patří k tomuto typu akcí.
Na první dobrou jsme natrefili na stánek pivovaru Zíchovec s jejich nabídkou. Všichni jsme si okamžitě uvědomili, že Zíchovec byl také zastoupen na IBF. Nezbylo nic jiného než vyzkoušet jedno craftové čepované 🙂
Návštěvu ostrova nám ještě zpříjemnily nutrie, které se po ostrově pohybovaly jako zajíci po poli. Ale to už jsme vlažným krokem odcházeli směrem k restauraci U Zelené žáby.
Profesionální přivítání a uvedení ke stolu bylo první pěkné překvapení. Druhým se ukázala býti kvalita masa, které bylo servírováno v pravidelném rytmu. Po hodině a čtvrt byl Luki narvaný k prasknutí. Peťo se snažil držet vášně aby si žaludek později nedělal svůj pořádek, ale také byl plný a Martin se jednoduše nacpával. Finální zhodnocení obědo-večeře vyznělo ve prospěch Brasileira. Dali jsme mu velmi vysoké hodnocení 9/10.
Shodli jsme se, že by k masu prospělo mít nějaké speciální omáčky. Ty ale v nabídce Brasileira nejsou. Škoda. Každopádně za ten zážitek to jistě stojí – dokonce se tam i vrátit! Do večera už se nikomu nechtělo nic moc jíst ani pít a tak to byl večer upovídaný.
Sobota překvapila počasím. Namísto ohlašovaného deště bylo krásně slunečno. Hm, nebudeme zmiňovat, že nebýt kvalit hostitele, zřejmě by i pršelo… Na slibovanou brzkou ranní tour the pub nedošlo. Ale o program jsme se neochudili. Začali jsme o něco později ostrým startem U Pinkasů.
Záměrem bylo dát v každé navštívené vyhlášené restauraci jedno plzeňské točené. Záměr byl čistě sportovního charakteru. V duchu IBF jsme chtěli zjistit, která z vyhlášených tradičních hospod má nejlepší kvalitu. U Pinkasů chutnalo skvěle nicméně po zaplacení jsme se po trase přesunuli do restaurace U Vejvodů. Tam jsme byli zaskočeni velikostí podniku a nízkou cenou. 49,- Kč za oroseného půllitru je na starou Prahu skvělá cena. I přes skvělou cenu nebylo hodnocení tak pozitivní jako v předešlé hospůdce. Nicméně i tak pivo chutnalo.
Třetí zastávkou mělo být pohostinství U Zlatého tygra, ale nakonec jím byla vyhlášená pivnice U Fleků. U Zlatého tygra byly ještě zavírací hodiny a tak jsme mírně pozměnili směr našeho putování. U Fleků jsme zabrali strategické místo v jedné z předních místností, kde nám k poslechu hrála “místní kapela”. Harmonikář s trombonistou se za nadšeného jásotu německých návštěvníků snažili vyloudit tóny více či méně známých lidových písní. Úroveň připomínala slavnou scénu z filmu Vrchní, prchni, kde “úspěšnému” barovému houslistovi Daliboru Vránovi napíchávali peníze na smyčec, případně mu je strkali do houslí. Pivo nebylo špatné, ale byl to jejich vlastní výrobek. Navíc jen v 0,4l a ze všech navštívených restaurací toho dne, jasně nejdražší.
Rychle jsme se sbalili a rázovali zpět, směr Ke Zlatému tygrovi. Tam bylo “překvapivě” plno. V tento moment Luki uplatnil svůj “hospodský” přehled a během okamžiku pro nás vykouzlil prázdný stůl. Během mrknutí oka jsme na stole měli 3 půllitry zlatavého moku, který byl jako balzám na duši.
Po chvilce si k nám přisedli tři, mírně řečeno přiopilí, bratia Slováci. Z toho co o sobě říkali, tak to byli také muzikanti. Z vojenské posádkové hudby. Nicméně naváto měli jak Dáni.
Po našem drobném zaváhání se na stole objevili další půllitry.
Nikomu to ale moc nevadilo, protože pivo v tradiční hospůdce, kde mezi štamgasty patřil Bohumil Hrabal, je opravdu vynikající. Nejen, že je restaurace U tygra veskrze historická, psaly se zde také novodobé dějiny České republiky,
když se zde Bohumil Hrabal setkal v roce 1994 s nejvýznamnějsími prezidenty té doby: Václavem Havlem a Billem Clintonem.
Před obědovou pauzou nás čekala ještě jedna zastávka a tak jsme, ač neradi, vyrazili na cestu. U Hrocha jsme byli bohužel zaskočeni neochotou personálu. Nechtěli nám natočit pivo na stojáka. S tím jsem se tady ještě nesetkal. Asi přehodnotím názor na podnik, kde je jinak báječná atmosféra a výborné pivo. Kdo nevěříte, zeptejte se Stelly.
Po krátkém přemýšlení jsme se přesunuli do naší cílové stanice. U Rudolfína je další tradice, kde se našinec dobře nají a vypije k tomu skvělé pivo. Hned co jsme usedli se k nám připojil kamarád, maratonec, Jarda.
Po vydatném obědě a pivečku jsme se rozhodli pro návrat do základního tábora, kde jsme tak trochu pokračovali povídáním si o víně, maratonu a dalších zajímavých tématech.
4:00 zvoní budík… Nepříjemné, ale nedá se nic dělat. Báječná akce, která naplnila všechna očekávání a v některých bodech je dokonce předčila, končí. 4:30 nasedáme do luxusní limuzíny, která míří směr letiště Václava Havla, kde se na minutu přesně v 5:00 loučíme. Bylo to báječné a už se teď těším na další pokračování.
Snad nebude trvat několik dalších let než se bude moci za účasti nás všech uskutečnit třetí vydání české IBF edice.
Přátelům zdar a pivu zvláště!
Brasileiro bolo top!!! Isto to stoji za opatovnu navstevu 😉 lepsie si potom clovek rozlozi sily 🙂 A skoda toho piva u Hrocha, bol by to isto velky konkurent Pinkasum aj Tygrovi.